Vyklízení

Přišel leden 2015 a věci se začaly hýbat. Dvě maringotky nám poskytly příjemné zázemí pro práce, které bylo třeba z naší strany udělat, než nastoupí stavební firma. Kolem celé stavby, tedy i mezi statkem a maringotkami vyrostl plot, jsme trochu jako v ZOO. Pepa sledoval, jak oheň na dvoře, který ani nestihnul přes noc vyhasínat, pohlcuje historii jeho rodné usedlosti zhmotněnou v drobné předměty, nábytek a háčkované dečky. Jak už to bývá, starý dům bývá plný starých věcí, a ačkoliv se někteří z nás snažili zachránit co nejvíc minulosti, nakonec nebylo, kam věci uložit. A tak toho v dýmu k nebi odletělo mnoho. Objevili jsme také nějaké poklady, třeba stařičké hračky, které patřily snad ještě Pepově mamince, starou fotografii statku, a spoustu knih a udělátek, které rozhodně hodláme do budoucna v ekocentru použít. V maringotkách v Loutí jsme se scházeli spíš méně, protože s malými dětmi je to přeci jen poněkud spartanský tábor – pro vodu jsme chodili asi 100 metrů blátem na dvůr ke studni, přes den se v domečku na kolečkách žilo příjemně, zato když v noci vyhasla kamna, ráno bylo jen pro otužilce. Mno, a kdo má děti pochopí, co se stane, když vaše drobotina přijde domů obalena blátem od podrážek po čepici a zvenku vstoupí přímo doprostřed obýváku. Když se nás na statku sešlo víc, vařily ženy v maringotce na Petrách dobroty z jednoho hrnce a pánové se po práci najedli třeba u stolu, který právě vystěhovali před dům. A někdy večer, když děti dovolily, jsme otevřeli lahev bílého a velkými okny se dívali ven do noci, jež svou tmou zakryla všednosti a dala nám, s pomocí kouzla vína, možnost nahlédnout do věcí budoucích, které odhalí možná už příští svítání.